Ve středu 3. července 2024 si kulturní svět připomněl 170. výročí narození jednoho z největších světových hudebních skladatelů Leoše Janáčka.
Ze žádného z nejčtenějších a nejposlouchanějších českých médií jste se o tom ale nedozvěděli. Na otázku proč tomu tak asi je odpověděl Tomáš Koloc v Krajských listech:
Leoš Janáček je vedle Smetany, Dvořáka a Martinů jeden z kvarteta hudebních Čechů, které zná celý svět. Janáček, ač profesně strávil celý život v tehdy převážně německém Brně, byl slavjanofil. Vystudoval slovanský učitelský ústav a jeho nejslavnější hudební skladby měly slovanskou tématiku. Glagolskou mši nebo rapsodii Taras Bulba by mu dnešní doktrína ještě odpustila, Cyril a Metoděj jsou přece jen dějiny staré víc než tisíciletí a Taras Bulba je ukrajinské téma (i když v době, kdy se odehrává, na přelomu 16. a 17. století, Ukrajina ještě neexistovala).
Jenže Janáček byl hlavně rusofil. Byl zakladatelem brněnského Ruského kroužku, v Rusku byl jako doma, podle Dostojevského napsal operu Z mrtvého domu, podle Tolstého Kreutzerovu sonátu a Annu Kareninovou (Živá mrtvola) a podle Ostrovského Káťu Kabanovou. A to všechno jsou autoři na dnešní Ukrajině vymazaní z médií a učebnic. Proto Janáček není umělec, kterého je dnes radno moc připomínat.
(Z článku Tomáše Koloce)
* * *
A v Praze nic? V Praze nic…
* * *
Bedřich Smetana, Antonín Dvořák, Bohuslav Martinů a mnoho dalších českých skladatelů a hudebníků odjíždělo za slávou a výdělkem do ciziny. Leoši Janáčkovi se naskytla v roce 1904 možnost ucházet se o místo ředitele konzervatoře ve Varšavě. Na pozvání gubernátora Varšavy, která tehdy byla součástí Ruského impéria, přijel Janáček den předem, 1. května 1904, aby se pořádně vyspal.
Mezi muzikanty koluje historka, že se Janáček večer dozvěděl o smrti svého učitele a přítele Antonína Dvořáka a smutek zapil tak, že ráno přišel ke gubernátorovi pozdě. Ten jej nepřijal, protože gubernátor nečeká. A Janáček si řekl: „Tož dobrá… no vždyť já to místo vlastně ani nechcu. A jedu dom“. A odjel.
Jiří Klapka